Rumunský prodloužený víkend 27.04 - 01.05.2007

Hlavní stránka »  Cestování »  Rumunsko a Balkán  »  Rumunský prodloužený víkend 27.04 - 01.05.2007

Pátek 27.4.2007 ? vstávám ve 4.15 hod a po ranních rituálech frčím na Shell, kde mám se Zámkem sraz a odjíždíme na ?malou velkou? akci ? první letošní Rumunsko. S myšlenkou na akci přišel Miloš Kalvoda, já si dovolil navrhnout trasu, ale účastníků je hodně a tak pojedeme na dvě skupiny ? druhou povede rumunský harcovník Van Berrock.

Ve Svitavách se k nám připojuje Míra Štěpán na 1100GS a v 9.00 jsme na místě srazu se zbytkem skupiny A – Milošem Kalvodou a Cyrilem. Dnešním cílem je kemp v Makó východně od Szegedu, který navrhl Van Berrock, takže neváháme a jedeme. Delší zastávka je v Gabčíkovu, kde si prohlížíme Vodné dielo a obědváme. Oproti plánu se rozhodujeme pro dálniční transit Maďarskem, v Medveďove kupujeme dálniční známky a pokračujeme na Budapešť a Szeged. Cesta Maďarskem je sice nudná, ale na druhou stranu to pěkně ubíhá a příliš neunavuje.

V Makó nacházíme podle Berrockova popisu velmi příjemný klidný kemp, ubytováváme se v chatkách a jdeme do hospody očekávat zbytek výpravy. Asi po hodině doráží skupina B ve složení Van Berrock, Shollochov, Lukes, Zdenál, Dakarka a David. Je nás celkem 11 a večer v maďarské hospodě si opravdu užíváme?

Sobota 28.4.2007 ? podle plánu má před sebou skupina A 380km, takže neotálíme, dáváme luxusní snídani od paní domácí, loučíme se se skupinou B která jede částečně jinudy a odjíždíme. Hranice do Rumunska jsou po pár km, měníme peníze a stávají se z nás milionáři, a pokračujeme na Timisoaru, čili Temešvár. Projíždíme ho, krajina placatá, projíždíme Lugoj, krajina stále placatá a pokračujeme na Caransebes, za nímž se rýsují dvoutisícovky se sněhem pokrytými vrcholky. Projíždíme městem a pokračujeme směrem na Orsova, ovšem po 15km končí nudná část dnešního dne odbočkou vpravo do hor. Projíždíme vesnicí a jdeme do stupaček, protože stoupáme hrbolatou lesní cestou Dj582 (?) na hřeben nacházející se ve výšce 1178 m. Děláme pauzičky na vyprádnění i doplnění útrob, někteří je plní i kouřem. Na vrcholu se kocháme zasněženými vrcholky pohoří Retezat, nám je přitom teplo, slunce praží, lepší počasí jsme si nemohli přát, negativem je pouze prášení za vpředu jedoucími kamarády.

Za vrcholem začíná asfalt, sjíždíme k přehradě Tre Apa (Tři vody), kolem nás krásná horská příroda. Zastavujeme v restauraci na polévku a kávu ale nezdržujeme se, protože do Resity, místa setkání se skupinou B, je to ještě 30 km. Sjíždíme z hor a v Resitě se spojuji s Lukesem. Jeho SMS ?Brodíme se blátem? vyvolá shovívavý úsměv, my bláto neviděli vůbec, kde by ho asi tak našli oni, cha-cha? Nicméně oznamuje že jsou za 15 minut u nás, ať počkáme. A opravdu, po chvíli doráží 6 koulí bláta, zíráme s otevřenými ústy. Kluci a dívka Dakarka vypráví jak se v blátě ocitli, ale nezdržujeme se a jedeme dál na jih. Projíždíme Aninou, hornickým městečkem, zčásti hnusným, zčásti s malebnou kolonádou, pak nezajímavou Oravitou a po pár km odbočujeme vlevo směrem na vesnici Ciuchici. Tam vloni končil asfalt a začínala pěkná offroadová část až do Gerníku. Jsem ale překvapen, po nové úzké asfaltce jedema dál až do Carbunari, kde asfalt naštěstí končí, takže si užijeme offroadu jen asi 15 km. Miloš je nervózní, má v Gerníku zamluveno ubytování u rodiny Piečkových a máme zpoždění. Cyril mi přikazuje zrychlit a tak pomocí loňské prošlé trasy v GPS pokračuji v čele výpravy. Jedeme lesem, offroad není nijak náročný, jen občasným dírám a kamenům je lépe se vyhnout což si vyzkoušela Dakarka, která nám pak vyprávěla, jak si v jednom místě pěkně ?džampla? a měla co dělat aby to ustála. Projíždíme vesnicí Moldovita což je úplný konec světa, odbočujeme na již léta neudržovanou starou cestu do Gerníku, v přítmí lesa a nastupujícím večeru se nerovnosti těžko sledují, jdu ? a nejen já ? několikrát na doraz, navíc podle Cyrilova pokynu trochu spěchám. A najednou se les otevře a mezi políčky a loukami sjíždím v zapadajícím slunci do Gerníku, jedné ze šesti českých vesnic v Banátu. Zastavuji před hospodou a než dorazí další, mám natočené pivo. Ze slušnosti nabídnu a za 5 sekund si jdu pro druhé aniž bych se napil? Miloš jde domluvit ubytování, spíme na dvou domech 10 a 30 metrů od hospody přímo v domácnosti, interiéry jsou nezvykle vyzdobené, záchod na dvoře, ale jinak to nemá chybu a hostitelé jsou vstřícní, veselí, ochotní a hlavně všichni mluví krásnou češtinou. Zajíždíme do dvora, vybalujeme, večeříme polévku a pečené kuře s bramborovou kaší, které nám připravila paní domácí a jdeme do hospody ?na jedno?. Ve vesnici je také skupina českých kněží, kteří již v hospodě sedí, popíjejí kořalku a hrají české lidovky na akordeon. Postupně se schází místní obyvatelé, abych se přiznal, moc si nepamatuji, po 6 pivech a několika kořalkách jdu po půlnoci spát, zatímco zábava se teprve rozjíždí? Kluci přicházejí v 5 ráno.

Neděle 29.4.2007 ? v sedm hodin protírám oči, oblékám se a jdu ven. Je poslední neděle v měsíci, tedy tradiční Gernický trh. Na návsi je plno, lidé ve svátečním i běžném oblečení se prochází, diskutují, prohlíží zboží a uzavírají obchody. A že se dá koupit všechno ? náhradní díly na cokoliv, motocyklové přilby (naštěstí ne naše), asijský elektronický brak, oblečení, boty (zejména ty s podrážkou z duše nás zaujaly a Míra hned jedny koupil), ale i jakoukoliv domácí zvířenu, tentokrát frčela telata. Ale stejně se prodávalo ovoce a zelenina nebo obilí ze kterého se zrovna mlela mouka v důmyslném mlýně poháněném místním potokem. V okolí návsi byly zaparkovány desítky žebřiňáků, dobrý obchod se zapíjel v hospodě, takže chudák hostinská slečna Marjánka, sotva vyhodila české motorkáře, vítala již banátské handlíře a obchodníky.

Mezitím vstávají ostatní členové výpravy, dáváme luxusní a bohatou snídani, pomalu se strojíme, platíme za ubytování, loučíme se s dojatou paní domácí i její dcerou (druhá žije v Čechách) a opět na dvě skupiny odjíždíme. Odjíždíme jako první a k nám se ze skupiny B přidává i Zdenál a Shollochov, takže nás je 7. Zámkovi se daří hned pod vesnicí zapíchnout Adventura do meze, vypínat při offroadových sjezdech ABS se vyplácí Martine. Sjíždíme 13 km dolů k Dunaji. Obrovská, široká řeka tvořící hranici mezi Rumunskem a Srbskem se otevírá v celé kráse, nákladní lodi vypadají jako malé lodičky. Kocháme se, je to zase úplně něco jiného, ale i o tom je Rumunsko ? nepřeberně pestrá mozaika druhů přírody, kultur, zvyků, národnostních menšin, architektury, bídy i bohatství. Najdete zde skály i moře, pastviny i hluboké lesy, sníh i tropická vedra, náhorní plošiny i hluboká údolí a soutězky. Nyní nás tedy čeká 80 km podél největší evropské řeky. Přestože do delty u Černého moře zbývá ještě hodně přes tisíc km, GPS ukazuje nadmořskou výšku 75 metrů. Dunaj je místy široký přes kilometr, v nejužším místě má prý jen asi 150 metrů, ale hloubku 70 metrů! Občas zastavuji kvůli focení, povinná je zastávka u sochy dáckého hrdiny a vojevůdce Decebala Rexe, který zde střežil hranice dávno před prvními českými přistěhovalci, od kterých právě jedeme. Právě v tomto místě Shollochovovi a Zdenálovi ve stejný moment dochází benzín, nebo skoro, prostě čerpadla v nádrži už čerpala vzduch. Naštěstí má zdenál kanystr s benzínem, takže si ho rozdělují a jedeme dál. Pokus o oběd v Orsové nevychází, vytipovaná hospoda je zavřená. Pokračujeme do Baile Herculane kde má Miloš Kalvoda tip na koupání v protékající řece, kde do ní v určitých místech vyvěrají horké termální prameny a pro koupající jsou tam vybetonovány malé bazénky. Kromě toho, že tato místa nejsme schopni nalézt a že se naše skupina nedopatřením roztrhla a zázrakem opět našla, pak už jen posledním mínusem bylo když nás natáhli v místním Fast Foodu, kde jsme navíc seděli u hlavní silnice, kde se proháněla mračna prachu. No, mělo nás to napadnout, když v podniku nebyl jiný host a kvůli kompletně chybějícímu interiéru nefungovaly ani mobilní plastové WC jednotky s honosným nápisem Eurotoilette. Náladu nám to ale nezkazilo a tak pokračujeme dál na sever na Caransebes. Podle posledních informací se skupina B nachází asi 50 km za námi.

Protože máme chuť na kafe, sjíždíme ze silnice a po polní cestě přijíždíme k mělké řece. Tam jsme rozděláváme vařiče, ešusy a děláme si malý piknik. Pohoda, teplo, v rákosí kvákají žáby, zurčí voda. Zdenál se málem zahrabává uprostřed řeky, ale nakonec vyjíždí a jen kalí vodu. Nálada se výrazně zlepšila a ještě víc poté, co za Caransebes najíždíme na pěknou asfaltku vinoucí se údolím. Sem tam vesnice, všichni mávají, nevím jak ostatní, ale já mám v duši klid a mír.. A tak, když jsme přijíždíme do cíle, vesnice Sarmizegetusa asi 15 km před Hategem, bylo mi skoro líto že dnešní jízda končí.

Vrata do dvora u Dani jsou otevřená, Dani nás vítá s malým Rarešem v náručí, vzápětí dorazil i Florin. Rozdělujeme spaní, načínáme první pivo a zjišťujeme, že skupina B je asi hodinu za námi. Po chvíli je na stole večeře, smetanová dršťková polévka a párky s hořčicí a chlebem. Samozřejmě pivo a také nějaký Florinův likér. Když slyšíme motorky, běžíme ven, ale do dvora zajíždí tři KTM 950 Adventure s německými SPZ a na nich dva němci a jeden rumun žijící v Německu. Přijeli se najíst a popít k Florinovi, spát budou jinde. Dáváme jsme řeč a s jedním z nich, který má Rumunsko sježděné, si vzájemně doporučujeme krásné trasy. Pěkné je, že je oba všechny známe?

Po chvíli doráží skupina B, takže jsme v klidu, všichni v pořádku pohromadě. Ubytovávají se, večeří, sdělují, že zítra již s námi nejedou a obracejí se k domovu. Večer nám Florin ukazuje římské vykopávky města Ulpia Traiana, největšího na území Rumunska. Dakarka a Lukes jsou nadšeni a těší se na ranní prohlídku celého areálu. Protože jsme unaveni, jdeme brzo spát, zítra nás čeká další náročný den.

Pondělí 30.4.2007 ? dorůžova vyspalí se hrabeme z pelechů, snídáme, loučíme se s domácími i skupinou B a vyrážíme. Čeká nás nejprve asfaltová část a v závěru asi 80 km offroadu. Přesto je moc pěkná silnice plná zatáček po náhorní rovině do Hunedoary, kde vidím asi první výsledek působení EU ? obrovská, dříve stále hořící skládka je srovnaná, nehoří a asi se bude rušit.

Tankujeme, míjíme šílenou fabriku Mital Steel Hunedoara a jedeme na Devu a Brad. Pokračujeme na Abrud, děláme zastávku na svačinku a pokračujeme do Campeni a do našeho asfaltového cíle Albacu. Tam odbočujeme na Horea, asfalt ještě chvíli pokračuje, stoupáme do hor, za vesnicí asfalt končí a už si ofroudíme. Pro velký úspěch opakujeme včerejší piknik, tentokrát na vrcholu ve výši 1319 m, kde je stůl a lavice. Je nádherně, i v této výšce je teplo, motorky fungují, žaludky se plní, pohoda?

Pokračujeme po lesní cestě na Matisesti a Poiana Horea, kde najíždíme na rozbitý asfalt a u krčmy, kterou jsme kdysi pojmenovali Tři schody (je jich ale 5 nebo 6, nemůžeme se shodnout), odbočujeme doleva opět na šotolinu. Projíždíme chudou vesnicí, kde se všichni živí kácením dřeva, domy jsou roztroušeny podél cesty i ve strmých stráních. Všemu vévodí krásný dřevěný kostel a hřbitov na kopci nad vesnicí. Cesta je přesně podle našeho gusta ? suchá tvrdá šotolina, minimum kamenů i děr, jede se nádherně. Stoupáme podél horského potoka, míjíme rekreační chaty s piknikujícími rumunskými rodinkami. Krajina nemá chybu a já už se těším na hřeben s výhledem na okolní hory, kde jsou pastviny poseté domky dřevařů, volně pobíhajícími koňmi, občas projede povoz, bohužel i náklaďák odvážející dřevo. Ale chyba lávky. Přede mnou se objevuje zničeho nic asi 50 m dlouhý úsek se zbytkem sněhu přes cestu. Je na povrchu rozbředlý, ale podklad tvoří led. Jsou v něm ale koleje tak nasazuji svou oblíbenou metodu a na jedničku, s nohama na zemi, úsek v pohodě přejíždím. Na konci zastavuji a čekám na ostatní. Jedou za mnou, Zámek snad na posledním metru sněhu hází super čenichiádu, ale nic se nestalo jemu ani motorce. Vidíme, jak Cyril před sněhovým úsekem hovoří s Milošem, Cyril jede k nám a Miloš se otáčí a odjíždí. Jede na silničních gumách a je mu líto motorky, prostě tudy nechce jet. Kluci jdou za ním, naštěstí čeká o trochu níž, přemlouvají ho a za chvíli úplně v pohodě projíždí sněhem a kluci ho jistí aby nespadl. Domlouváme se, že bude-li se to opakovat, vrátíme se zpět. Pokračujeme, opět krásná šotolina, bohužel asi po kilometru a necelé 2 km od vrcholu, se sněhová situace opakuje. Určitě bychom to vyjeli, ale následuje sjezd severní stranou hor a tam by to mohlo být horší. Otáčíme a jedeme na Tři schody na kafe a kouř. Pak odbočujeme na sever a po zpočátku rozbité, ale posléze slušné asfaltce pokračujeme horami na sever na Huedin, cestou míjíme přehradu, horské střediso, všude vládne sváteční pohoda a i mně je krásně, doufám že se to líbí i ostatním. V Huedinu najíždíme na hlavní silnici na Oradeu, jedeme po ní asi 10 km a sjíždíme vlevo do vesnice Valea Draganului. Tam nakupujeme nějaké jídlo a pití a pokračujeme po silnici plné nepříjemných děr do hor, kde ve vesnici Lunca Visagului očekávám, že se chytíme v chatkách, kde jsme již několikrát spali, ale nemám kontakt a nemohl jsem nocleh zamluvit.

Cyril chytá závodní slinu, frčí dopředu a ostatní s ním. Jedu s velkým odstupem poslední a když přijíždím k chatkám, je mi jasné, že kluci přejeli. Není ale kde zabloudit, takže se vítám s panem domácím, zamlouvám dvě chatky a když se kluci vrací, jsem připraven jet za nimi. Navrhuji si prohlédnout přehradu v horách, asi 5 km za vesnicí. Dorážíme tam, parkujeme na obrovském betonovém kvádru, který sloužil při stavbě přehrady. Jsme asi 200 metrů nad hrází, máme fantastický výhled na okolní hory s hustými lesy i na zasněžené vzdálené vrcholky Padiše. Fotíme se, zjišťuji, že mám v topcase rozlité pivo a vyteklou hořčici, ale co bych si kazil náladu. Pomalu sjíždíme zpět do vesnice, ubytováváme se, grilujeme klobásky, pijeme pivo, na kořalku má chuť jen Míra a já, ale nepřeháníme to, zítra vstáváme po páté hodině ranní, protože nás čeká cesta domů. Platíme, zjišťujeme že domácí po vstupu do EU zdvojnásobil ? aspoň pro nás ? ceny. Ještě koukáme v televizi na úžasnou lidovkovou hitparádu a kolem půlnoci usínáme.

Úterý 1.5.2007 ? časný budíček, káva, snídaně vestoje, balíme a vyrážíme. Zpáteční cestu není nutné více popisovat, stačí jen Oradea ? hranice ? Budapešť ? Bratislava ? Břeclav ? Brno a my východočeši Svitavy a Hradec Králové. Máme za sebou 900 km, ale díky nudné dálnici opět nejsem nijak moc vyčerpán.

Měl jsem z výletu trochu strach, na 3 dny v Rumunsku nelze vymyslet nějakou super trasu, ale snad se nám podařilo maximum a snad se to ostatním líbilo jako mně. Díky Zámku a Míro, díky Cyrile, Zdenále, Shollochove a Miloši, Tobě speciálně za nápad akci uskutečnit. Díky Berrocku, Dakarko, Lukesi a Davide za bezva společnost a svělé večery, Berrockovi patří i dík za tip perfektního ubytování v Makó. Rád s vámi zase někam vyrazím.

Ivan