Rumunsko 2. turnus. Už jsme zpátky a tady povídání jaké to bylo. 11.08.2007

Hlavní stránka »  Cestování »  Rumunsko a Balkán  »  Rumunsko 2. turnus. Už jsme zpátky a tady povídání jaké to bylo. 11.08.2007

Rumunsko 2007

26.7.2007 – čtvrtek 4 hodiny ráno – startuji Artura, budím sousedy a vyjíždím z garáže – je tma a nesvítí mi světla. No, to to tedy začíná, Včera jsem jestě montoval přípojku na GPS, vypálil jsem pojistku a asi ne jednu. Zajíždím zpět do garáže, kontroluji pojistky a po zjištění, že celá závada je ve vypnutém spínači světel, znovu budím sousedy a odjíždím směr Brno, kde máme v 9 hodin sraz na Aralce. Tady už čeká Lukes a Magda(Edita), za chvíli přijíždí Miloš, poté Petr s Máriou, společně Zdenda, Zámek a Ivan. Jedeme směrem na Bratislavu, Budapešt a Oradeu. Cesta je zpětřována monotónním hučením pneumatik, debatami o tom, jak je to Maďarsko hnusný, předjížděním kolon tahačů a tankováním benzinu. Na jedné benzince (in the midle of nowhere) se k nám ještě přidávají Gik a Standa. K večeru přijíždíme do Oradey, tankujeme benzin a kupujeme pivo, opouštíme asfaltku a po krátké šotolinové vložce, kde polykáme první lopaty prachu, přijíždíme na tábořiště, které je již k našemu údivu částečně obsazené, projíždíme malý potok a slastně ovíráme plechovky s pivem, Po tom celodenním vedru je to příjemná odměna, navíc z „vetřelců“ se vyklubala Štefiho partička. Naše cesty se pak během celého zájezdu neustále křižuji, střetávají a rozcházejí. Následuje klidná noc plná hvězd.

27.7.2007 pátek – budíme se zvukem zvonců krav a a chrochtáním prasat, která vypadají jako kříženec mezi divokým kancem a dostihovým chrtem. Balíme, loučíme se se Štefiho partičkou, ke které se pro bolesti zápěstí připojil Zdenda a vyrážíme vzhůru po šotolině a lesních cestách. Po přejetí kopce najíždíme na asfaltové silnice, v městečku Beius tankujeme a část výpravy se oddává kofeinovým orgiiím na místní benzince. Pokračujeme v děsivém vedru po asfaltových silnicích různé kvality před město Brad až do starodávného města Sarmizegetusa, které v dobách císaře Traiana bylo významným správním městem Dacie. Ubytováváme se v penzionu „U Dani“, který svou zahradou sousedí s vykopávkami náměstí starého římskémo města. Touha po poznání a prohlídce vykopávek ustupuje před kartonem piva do pozadí a tak se k prohlídce dostáváme až pozdních nočních hodinách s plným žaludkem a ve tmě. Přesto je cítit dotek věků.

28.7.2007 sobota – ráno umytí, najedení a spokojení odjíždíme směrem na jih a opět celý den střídáme šotolinu a asfalt. Ivan, který jede vpředu stále připomíná zářivého rytíře na bílem koni, ostatní spíše horníky po šichtě v kaolinovém dole. Mám prima výbrus čoček (očních). Ani brýle nepomáhají a je opět hodně teplo. K večeru začínáme po šotolinovýcbh cestách stoupat do kopců. Ve vesničce Carbunari vbíhá pod kola Ivanovi bílá slepice. Chvíli to vypadá, že někdo roztrhnul polštář naplněný peřím a já přemýšlím, zda by nebylo lepší přidat plyn, ale naštěstí slepice odbíhá po svých, byť poněkud oškubaná. Projíždíme lesem a po prosluněných loukách sjíždíme do Gerniku. Ještě něž stačím skopnout stojan, Ivan už vychází z místní hospody s natočeným studeným pivem a důležitě nám sděluje, že už má založený lístek (účet). Potkáváme zde několik Čechů z Čech. Pak už se děly jen samé příjemné věci – pivo, ubytování, pivo, sprcha, pivo, jídlo, pivo….….…..

29.7.2007 – neděle – budíme se bučením krav, odfrkáváním koní a lidskými hlasy. Přímo za okny probíhá trh. Vždy poslední neděli v měsíci se náves zaplní lidmi, kteří nabízejí k prodeji prakticky vše, co je zde k životu potřeba. Krávy, koně, selata, telata, ovce, nářadí, oblečení. Martin s Magdou si kupují krásné TELE boty – mokasíny vyrobené z duše pneumatiky a Gik kravský zvonec, který až do konce cesty vozí zavěšený na zadním nosiči. Později si na neustálé zvonění zvykáme a přestáváme se ohlížet po krávách. Balíme, loučíme se a prašnou úvozovou cestou sjíždíme k Dunaji,. Ve stejné zatáčce jako na jaře Martin, parkují do trnkového keře motorky Standa a Miloš. Cesta kolem Dunaje je krásná, široká uválcovaná šotolina a tak to po ní valíme až ke skále s vytesaným obličejem posledního dáckého krále Decebala. V městě Orsova tankujeme, v bankomatu vybíráme další zlaťáky, odpojujeme se pod Dunaje a po silnici 67 začínáme stoupat do hor. Pokračujem přes Targu Jiu do Novaci a dále po 67C do sedla a k restauraci, odkud se otvírá pohled na vrcholy hřebenů, které nám nezbývá než po silnici 67C – Transalpina – přejet. No, jdeme na to. Zpočátku šotolina se mění na na kamení velikosti pěsti a větší , které pokrývá cosi, co snad lze při troše fantazie nazvat silnicí. Ostré vracečky, odstřelující kamení, odskakující přední kolo, sutí zasypaná cesta, stále více kamení a skály – pomalu se drápu nahoru a připadám si jako docela hard-corový jezdec. Ale jen do to doby, kdy předjíždím rumunskou rodinku s Dacií Logan, kteří také jedou nahoru. Faktem je, že jede jeden a ostatní jdou kolem auta a koukají pod kola, jestli už auto nevisí na podvozku. Uff? Konečně jsem nahoře, řadím trojku a mydlím to po hřebeni. No, mydlím?. Asi jen 200 metrů, Pak se mi do cesty staví kámen a buch?., přední kolo je nějaké bez vzduchu. Kontroluji ráfek ? díky bohu je celý, ale guma je prázdná. Najíždím na trávu a začíná známý kolotoč ? brzdiče, kolo dolů, plášt, duše ven ? je proražená o ráfek. Vedle mne se na trávě povaluje Gik, který mezitím přijel a metodicky to jistí. Nasazuji novou duši, plášt. Kde je Ivan? Má přeci kompresor a já jen pumpičku za 160 Kč z Lidlu, kterou jsem z nouze sebral z doma z ponku. No nic, alespoň to zkusím. Foukám, foukám a foukám . Docela to jde. Faktem je, že když přijíždí Ivan mám tam už 2.5 atm. A ještě upouštím. Balíme a jedem dál. Asi jen kilometr. V kamenitém sjezdu se najednou objevuje olejová stopa a o kus dál se na tráve na boku válí Standův ?Advenčr? s proraženým blokem a o kus dále stojí Lukes ? ten má ?jen? uraženou řadičku ? teda ne Lukes, ale jeho ?Advenčr?.Naštěstí s pahýlem se dá řadit. Zámek ovšem s přehledem řeší i díru do motoru. Z hlubin svého kufru vytahuje neuvěřitelné nástroje ? pilník, vrtačku, vrtáky, nýty, nýtovací kleště, a mnoho dalšího a nakonec tekutý kov firmy Loctite ? díky bohu za moderní technologie. Lepí i díru do motoru. Doléváme olej a pokračujeme do ?pionýráku?. Ještě jeden brod a jsme tam. Ubytováváme se v chatičkách, těšíme se na večeři, jsme plní zážitků, do toho všeho přijíždí Štefiho partička, jíme smažený kaškaval (sýr) a zapíjíme to docela dobrým pivem z 2 l PET lahví. Tomu říkám smysluplně strávený den.

30.7.2007 pondělí ? ráno nám to nějak moc nejde odjet. Na místě zůstávají Petr s Máriou ? chtějí trochu pochodit. Nakonec se daří, sedíme na motorkách a pokračujeme směrem k Fagaraši, po poledni přijíždíme pod Drákulův hrad, je hrozné vedro, lezeme do stínu, jíme. Miloše trápí oči ? ten výbrus čoček prachem přeci jen není to pravé ořechové… Volí cestu po silnici a poznávání památek. Lukes, Magda, Zdenda a já volíme výstup na hrad ? těch schodů je 1378!!! Děsný. Nahoře vstupné pro osoby, zvláště pak pro foťáky a kamery – to je dvojnásobné až pětinásobné!!! Nic moc. Zakonzervovaná zřícenina s pěkným rozhledem. Jdeme dolů, oblékáme se a pokračujeme nahoru k přehradě. Přehradu objíždíme zleva ? pěkná šotolinová cesta. Polykáme hrsti prachu, nakonech sjíždíme k jezeru a koupeme se. Ó, jaká slast!!! Při výjezdu na cestu mi nějak dochází odvaha, potom rychlost a nakonec se poroučí i sebevědomi společně se mnou a motorkou. To se může stát každému říkám si, ale o kus dál se situace opakuje ? sice při jízdě z kopce po kamení, zablokované přední kolo, nakonec blbě vymáčknu spojku a už to jde jak po másle. Zase se válím. Fakt jsem naštvaný. Zvedáme motorku a pokračujeme o kus dál k silnici a po ní ještě trochu výše na úbočí Fagaraše, kde společně se Štefiho partičkou kempujeme. Za svůj dnešní výkon dostávám od Zámka titul 100% bumbác i s průkazem. Sice je z nějakých ponožek, ale fakt je to tam napsané (ještě ho mám schovaný). V noci přichází déšť.

31.7.2007 úterý ? ti co postavili stany jsou v pohodě, ti, kteří ne, jsou mokří. Vyjíždíme serií krásných zatáček do sedla mezi Fagarašem a Moldovianu, kupujeme si sýr u stánků a za sychravého počasí v mlze a mracích sjíždíme dolů. Dole ještě krátká dobrovolná brodící vložka (nějak mi po včerejšku neslouží sebevědomí) a pokračujeme dále na Cluj. Sháníme nocleh ? nedaří se ? asi budeme spát venku, ale v těch mokrých spacácích to asi nebude ono. Nakonec nacházíme opuštěný ?pionýrák II.?, posléze i dívku Moniku, mluvící velice dobře anglicky, která nakonec podléhá Lukesovu osobnímu šarmu a zařizuje nám nocleh. Její maminka je správcová tábora. Rozděláváme oheň, sušíme věci, popíjíme pivo a kořalku a nakonec docela dobře ?naštípaní? jdeme spát.

1.8.2007 ? středa ? vstáváme do růžova vyspinkaní, balíme a pokračujeme směrem na Padiš. Hezké šotolinové cesty. Vyjíždíme na náhorní planiny, na GPS nacházím docela pěknou cestu, ostatní lehce váhavě svolují a následují mne. Ne úplně to s GPS sedí, ale nějaká cesta tu je a tak jedeme. Asi po kilometru zjišťuji, že to není cesta, ale na GPS vyznačená vrstevnice 1200, ale cesta tu je. No cesta ? spíše připomíná koryto vyschlého potoka lemované dobytčími ohradami. Artur se staví na zadní, škrábe se statečně nahoru. To je tak, když člověk nezařadí včas jedničku. Najíždíme na silnici, vaříme oběd, Zámek má prasklý držák na kufr. Není divu při té váze ? nařadí, nářadí, nářadí, náhradní díly, nářadí?. Pokračujem dále na Padiš ? po šotolině a kamení vyjíždíme na náhorní planiny ? nádherné louky s krátkou spasenou trávou, stáda koní, sluníčko, domečky sbité z hrubých prken . Jak v pohádce. Standa s Gikem se vydávají po loukách na offroad, když je vidím na obzoru vydávám se za nimi. Obtížně hledám v tráve jejich stopy, kola se po trávě smekají, vyhýbám se zarostlým kamenům nebo pařezům a stejně nakonec ležím. Ještě, že mne nikdo nevidí (chyba Doktore, vše jsme sledovali z protější strany údolí dalekohledem ? hrozná sranda! Pozn. Ivan). Artur leží na boku, kola do kopce. Nadávám, obracím ho po válci a kufrech koly s kopce, zvedám a jedu dál. Na dalším kopci se mi při sjezdu do koleje pod předním kolem vylamuje ze země kámen ? no spíše balvan, Artur se staví na přední, dole nějaká rána, letím před přední plexi a Artur si zase lehá na bok. Koukám na to jako jelen. Motorka je celá, já taky. Jenom ji asi nezvednu. To byl fakt blbej nápad jet sám. Opakovaně se ji pokouším zvednout, asi budu muset sundat kufry. Poslední pokus ? buď mi vyletí plotna, nebo budu mít kýlu nebo se po?. Daří se, Artur je na kolech. Vydávám se zpátky. Sebevědomí jsem asi nechal někdy v tý koleji. Bojím se sjet po trávě s kopce. Vracím se společně s Gikem, který se pro mne vrátil. Všichni se smějí, dostávám titul 200% bumbác a jedem dál. Dojíždíme na Padiš ? chatičky, bíle povlečená postel, veřeře, RUP (účastníci vědí), snídaně, sprcha ? to vše za legrační cenu.

2.8.2007 ? čtvrtek ? vstáváme do krásného rána a po krásných lesních cestách sjíždíme na asfalt a pokračujeme před Beius Údolím pekla. Zámkovi začíná zlobit ABS ? špatně brzdí zadní kolo ? fakt záhada. Nakonec se ukazuje, že pod váhou nářadí a náhradních dílů v kufru praskla podsedlová trubka a poškodila dráty vedoucí z čidla ABS. Fakt zajímavá závada, ale ne v Rumunsku 1000 km do domova. Vyztužujeme trubku čím se dá a pokračujeme směrem k Huedinu. Vyhlédnuté chatky na vyhlédnutém tábořišti nejsou ? jsou zbourané, místo nich je tam apartmánová dřevěná novostavba plná ječících Rumunčat. Pan domácí se ovšem ukazuje jako obchodník. Za potokem rozebírá ohradu, vjíždíme na jeho pozemek, rozděláváme oheň, pečeme brambory (erteple ne motorky) a uzená žebra, koupená cestou, zapíjíme je pivem chlazeným v potoce a neskutečně si užíváme. Přijíždí i Štefiho partička. Noc trávíme v jakémsi altánu nad potokem, k dispozici máme záchod a sprchu.

3.8.2007 ? pátek ? poslední den. Trocha smutku. Pomalu balíme. Já s Lukesem a Magdou odjíždíme první. Poslední brod, poslední šotolina, potom asfalt, Oradea, hranice. Za hranicemi se loučíme ? já jedu na Budapešť, Lukes s Magdou na Debrecin. Pak už jen dálnice, kamiony, silniční džungle a hlavně vzpomínky. Tohle je fakt dobrá parta ? Ivane, Martine, Petře, Marie, Lukesi, Magdo, Stando, Giku, Miloši ? díky! S vámi bych jel třeba kolem světa nebo do pekla. Domů se vracím až v neděli ještě jsem chtěl vidět kousek Alp a Čech. Cestou mi přicházejí SMS-ky o bezproblémových přistáních. Jsem doma. Ušmudlaný, utahaný, bolí mne celý člověk, ale spokojený a plný vzpomínek. Tak ještě jednou díky a nezapomeňte na tajné heslo!

Doktor