Ukrajina - cesta na Krym a zpět očima Klasiky léto 2006

Hlavní stránka » Cestování » Asie a bývalé SSSR » Ukrajina - cesta na Krym a zpět očima Klasiky léto 2006

5.7.2006 ? den první V poledne se svěřujeme do mikročipů na?í stařičké GPS a vyrá?íme. Přes Zlín na přechod Střelná, odtud do ?iliny a nezvykle utrmácení kempujeme na břehu Liptovské Mary. Ujeli jsme pouhých 290Km. Je to ostuda. Stydíme se.

6.7.2006 ? den druhý Za kuropění u? jsme zase v sedlech a po domluvě přes SMS si dáváme scuka s VanBerrockem a Katschou na benzince v Michalovicích. Tlachy tlach, ??astnou cestu a frčíme směr hranice. Přes slováky přelejzáme díky předjetí kolony poměrně rychle a snadno, na ukrajinské straně je to hor?í, vyplňování několika formulářů a kontroly v?eho mo?ného mají jen jediný výsledek: vím, ?e jsem doma nechala mast proti vlkům :-)) Jedeme po hlavním tahu směrem na Mukačevo. Asfalt je bezchybný, ov?em zá?itek nulový. Kvůli tomu na Ukrajinu nejedu. Ve vesničce Ny?nij Bystrij sjí?díme na místní komunikaci ? nádhernou gruntovku – a po této pro nás naprosto luxusní cestě se ?plháme nějakých 10km do vr?ků, přejí?díme mosty o kterých netu?íme, jestli nás vůbec unesou, brodíme mělké brody. A? u? zmizí poslední stavení a posléze i cesta, rozbíjíme tábor a konáme první očistu v ledové horské bystřině.

7.7.2006 ? den třetí Ráno nás nečekaně přichází pozdravit domorodec, je milý a zvědavý, jako v?ichni, se kterými se setkáváme a stejně jako v?ichni ostatní se objevuje a mizí naprosto nepozorován. Dnes chceme vyzkou?et ?těstí a schopnosti své i na?ich strojů a pokusit se projet trasu Koločava-Komsomolsk. Tu trasu, z ní? Awiu a Andreje odvá?el Kamaz? My máme vět?í ?těstí na počasí, vypadá to, ?e nepr?elo u? několik týdnů. Míříme ke Koločavě po hřebenech hor, cestičkami, které by pro silniční motocykly nejspí? vůbec nebyly sjízdné. My si je v?ak nadmíru u?íváme, kocháme se nádhernými panoramaty, pod koly chvíli skřípe písek, chvíli ?ustí tráva, chvíli odletují kameny? Báječné dopoledne. Náhodná kolemjdoucí vedoucí (vede krávu, tři kozy a tři ovce) se ochotně dává do řeči a posléze nám stejně ochotně otvírá ohradu, abychom mohli pokračovat po cestě dále. ?ílené koryto rozryté valící se vodou a tě?kou technikou raději ani nevidíme a po vrstevnicích se spou?tíme zase dolů do údolí. Kličkujeme mezi krávami a poprvé se v jedné zapomenuté kalu?i lopotíme se zapadnutou motorkou. V Koločavě je zrovna nějaká pou? nebo co, prodíráme se krok-sun-krok davem svátečně oděných lidí (90% mu?ů má stejnou ko?ili), Rudy jede první a rozrá?í cestu, já se mu lepím na značku, proto?e dav má tendenci se hned za jeho motorkou zase uzavírat. Mezi lidmi přede mnou jen stě?í rozeznávám Rudyho přilbu. Veliké procento v?ech poutníků jsou Če?i. ?iroká hlavní třída (vysypaná kamennou drtí) se rychle mění na úzkou stezku pro chodce ohraničenou z jedné strany plaňkovými ploty, z druhé strany výkopem. Rudyho motorku rozhazuje několik vět?ích kamenů a musí se bleskově rozhodnout: buď motorku poslat vlevo do chodců, nebo vpravo do plotu. Volí druhou mo?nost. Plaňky nezadr?ují nájezd černého tanku a vyvalují se do zahrádky, motorka si lehá na pravý bok a pohřbívá pod sebou svého pána. Podívaná pro bohy. Rudy se řehtá jak blázen, kolemjdoucí taky, já přitom je?tě stíhám udělat exkluzivní foto, ne? mně Rudy seřve, ?e mu nepomáhám vstát. Pouze majitelka plotu ? stará mrňavá bába s monoklem jak pěst pod pravým okem ? se moc nesměje. Soudě podle gestikulace a u?irvoucího ječení, moc se jí studie roz?íření cesty nezamlouvá. Mezi námi, nevím, jak by se mi líbilo, kdyby se mi nějaký Ukrajinec vyvalil se svým Dněprem přes plot do zahrádky. Rudy staví plaňky skoro do původního stavu (doufáme, ?e udr?í pohromadě do té doby, ne? zmizíme  ) a ječící bábě tiskne do ruky 10 hřiven. Tímto pova?ujeme intermezzo za ukončené a upalujeme pryč. Konečně máme před sebou zase volno a několik kilometrů ?těrkové cesty. U posledního stavení dáváme řeč s kolegy, 2× GS1200 a 1× GS650. Jejich momentální domácí nám radí zkratku, kterak se dostat nad Koločavu rychleji a snadněji ne? po vrstevnicích. To? jedem. Kamenitá cesta mírně stoupající do kopce stoupá čím dál strměji a kdy? se vynoříme ze zatáčky, není čas na nic jiného ne? zařadit za jedna a dát plnej plyn u? opravdu nelze zastavit a rozmyslet se. Vytočená jednička se sna?í hnát motorku nahoru, ale zadní kolo po kamenech a výmolech skáče zleva doprava a motor u? jen chroptí?K vrcholu u? to mám jen asi 30 metrů, bohu?el nás jeden kámen o krapet vět?í, ne? na co má Zobča je?tě sílu, vyhazuje z rovnováhy a nemilosrdně posílá k zemi. Zobča le?í kolama nahoru, z filtru vytéká olej a já nedoká?u víc, ne? zoufale troubit, aby nám Rudy, který se vy?krábal a? na konec, přispěchal na pomoc. Po úmorném boji se zemskou přita?livostí přemý?líme, co teď?. Pokou?et se rozjet nemá smysl, do tohodle stoupání by se rozjel snad jedině tank. Jediná mo?nost je sjet dolů a vyjet celých 150metrů znovu. Rudy se ujímá tohoto úkolu a ani pro něj to není sranda. Zobča se nahoru hrabe z posledních sil, pár metrů před vrcholem u? jenom chrchlá, ale vyjí?dí. Být tenhle úsek o kousek vy??í nebo mít o pár koníků méně, nevyjeli bychom. Zkratka nás vyplivne u cesty, kde se z hlubokých kolejí vykopával Awia. Jedeme vedle kolejí po vy?lapané stezce v trávě. Od kří?ku se dáváme cestou vpravo (to pro ty, kdo? tam byli) a za pár metrů se musíme rozhodnout: pokud tento trhák dolů sjedeme, u? se nahoru nedostaneme. Podobný trhák, který jsme před chvílí vyjeli, teď bychom měli sjet, jen?e dole končí rovnou v potoce a tedy pro cestu nahoru není ?ádný rozjezd. Jdeme prozkoumat jak cestu dál a ač nevypadá nijak jednodu?e, někam vede. Rozhodujeme se pokračovat. Pod motorkou se ka?dou chvíli utrhne kus hlíny nebo uvolní kámen a následující chvíle téměř nekontrolovatelného sunutí se ze svahu vyhání hladinu adrenalinu do závratných vý?in. Dole se cesta stáčí doleva, opět vede z kopce, je porostlá trávou a vyjeté koleje ji dělají průjezdnou jen s velkými obtí?emi a maximálním soustředěním. Prostředek je úzký a navíc se v?elijak boulí, tedy ka?dou chvíli hrozí pád do jedné z kolejí. Po stranách je vy?lapaná jen úzká stezička, která se co chvíle ztrácí v jedné z kolejí? Chvíli Rudy vede motorku tak, ?e jde po prostředku a mezi sebou a motorkou má hlubokou kolej. Já na tohle nemám psychickou ani fyzickou sílu?. Tedy po pár desítkách metrů se Rudy vrací a to samé absolvuje s mým Zobčou. Takhle se to několikrát opakuje nějakého půl kilometru. V půlce u? se s velkou opatrností dá jet po prostředku. Rudy sjí?dí, já se sunu. Vypnutý motor, zařazená jednička a přes spojku se spou?tím dolů. Mám slzy v očích, proto?e se bojím. Přiznám se, ?e se stra?ně bojím těch hlubokých kolejí v?ude kolem mě. Konečně jsme dole a mů?eme si vydechnout. Jen do té chvíle, ne? nám dojde, ?e potok před námi je na?e dal?í cesta. Ostatně, říká nám to i řidič vedoucí kolonu 5 polských jeepů směrem do Koločavy. Ze stráně nad námi na nás volají dva če?tí motorkáři a mávají helmami nad hlavou. Na tu vý?ku a dálku je ?patně rozumět, zachytáváme jen tolik, ?e přijeli potokem. Koukáme na něj, netváří se nijak nebezpečně, je mělký, sem tam kamen a cesta v něm není del?í ne? 50m. Rudy jde pro jistotu na obhlídku a kdy? se vrací, má čelo samou vrásku. Z potoka se po pár metrech vyskočí do vyschlého koryta, pak přes brod zase na cestu, ale potom u? není jiná mo?nost ne? pokračovat potokem. Bohu?el v?ak dva boční přítoky o kousek ní? mění potok v horskou bystřinu s kameny i proudem o poznáním vět?ím, ne? nahoře. Hlavou se nám honí my?lenky CO TEĎ?? Zpátky nemo?no, do řeky se nám nechce?. Zbývá poslední mo?nost ? cesta vinoucí se do stráně vedle potoka. Vydávám se na průzkum. Jdu asi půl hodiny po točité travnaté cestě (tímto ze srdce děkuji výrobci moto bot Gaerne RX2 za to, ?e se v nich dá ujít solidní flák cesty bez újmy na zdraví) a dostávám se nad Rudyho do míst, odkud nám mávali ti dva. Vyu?ívám průrvy v prudké stráni a zkracuju si cestu horolezeckou vlo?kou po břidlicové drti. I tohle moje krosové boty zvládají na výtečnou. Vyjí?díme nahoru a na pěkném plácku s krásným výhledem do údolí pod námi rozbíjíme tábor, máme v?eho po krk. U? nechci nechat nic náhodě a vydávám se proto po cestě dále s úmyslem dojít a? na její konec, a? u? je ten konec kdekoli. Hned za zatáčkou se cesta mění na pě?inu, pě?ina na trialový úsek v blátě mezi balvany, opět koleje, k tomu po levé ruce sráz a? do údolí? chu?ovka. Asi čtvrthodinky chůze od na?eho kempu míjím v koleji odstaveného, o vysoký břeh opřeného a opu?těného Caponorda. Červený, pra?ská RZ, hliníkáče, silniční gumy, bahno i na zrcátkách. Nikde nikdo. Ŕíkám si, ?e to jsou asi ti dva, co nám mávali? Jdu dál a po pár metrech chápu, proč tady stojí. Cesta je pře?atá potokem tekoucím o dobré dva metry ní?e. Dál následuje jen bahno, koleje, bahno a koleje. Bahno problém není. To, co nás nepustí dál, jsou jak kámen tvrdé a jak noc hluboké koleje. ?ance udr?et se asi 400m na prostředku ?irokém 80 cm je 50:50. A zapadnout do nich znamená volat jeřáb. Přesto po půlhodině pochodu docházím a? na konec cesty ? ke kří?ku nad Koločavou. Majitele Caponorda nepotkávám ani na zpáteční cestě, je nejspí? ve vesnici a shání pomoc, proto?e za pár hodin se z oněch míst ozývá zvuk hrabající se motorky a pokřikování několika mu?ských hlasů.

8.7.2006 ? den čtvrtý Jsem vzhůru u? před ?estou, spou?tím se opět průrvou dolů a hodlám projít řekou a? do Komsomolsku. Jdu potokem, pak po cestě, opět potok, opět cesta, brod, cesta, řeka, řeka, cesta, řeka, řeka, cesta, brod, Komsomolsk. Asi 2Km. Po návratu hlásím dobrou zprávu: projedem. Budou to nejdel?í 2km v na?em ?ivotě, ale projedem. Tedy, Rudy projede. Já svoji motorku přes více ne? polovinu cesty nedostanu, nemám ani sílu ani vý?ku nezbytně potřebnou k bezpečnému manévrování na kluzkých kamenech v řece. Je přesně 8,00, kdy? stojíme na břehu potoka. Tak VPŘED! Co mů?u, projedu sama, ale na mnoha místech se Rudy kousek po kousku kou?e řekou, aby po 100m svoji motorku odstavil a to samé absolvoval s mojí. Pomáhám mu aspoň tak, ?e jdu před ním a odstraňuju nebezpečné kameny a hledám nejsjízdněj?í cestu. Často doluju vzpříčený kámen přímo zpod motorky nebo pomáhám dr?et balanc, kdy? Rudymu uklouzne noha. Míjí nás skupinka českých turistů pochodujících v protisměru a nevěřícně tahají fo?áky. KONEČNĚ!! Obě motorky stojí ve vyschlém zákrutu, před námi je poslední brod a za ním u? jsou vidět první ohrady Komsomolsku. Jsme utahaní jak psi, v botách máme jak v pařeni?ti, koupeme se ve vlastním potu a krk mám spálený od slunka. Řekla bych, ?e Rudy je první motorkář, který dokázal projet tyto poslední 2km za 2hodiny na 2 moto současně a bez jediného odlo?ení. Za mostem, ze kterého ?el strach, ale který nás u? definitivně oddělil od řeky, z nás padá ve?kerá únava a stres, jsme vysmátí a je nám fajn. Komsomolsk je vesnice dlouhá od nevidím do nevidím, od kol odletují kameny a KAMAZ má v?dycky přednost :-). Na hlavní silnici dáváme oddech, ale ji? po hodině poklidné jízdy na asfaltu volíme raději lehký offík a několik desítek kilometrů uháníme po kamenité cestě v horách.

9.7.2006 ? den pátý Ráno se v ledové řece myjeme od hlavy k patě a asi u? stárnu nebo co? prostě se mi to nezdá tak příjemně ?adventure? jako loni. Je?tě nepříjemněj?í ne? křeče v nohou z ledové vody je fakt, ?e postrádám kartu do fo?áku. Při sjí?dění řeky jsem svůj Olympus nechtěně vykoupala, tak?e baterky a kartu jsem hned vytáhla a nastrkala do kapes ledviny. Baterky jsou, karta nikoli. Mohla jsem ji vytrousit na dvou místech, při svačině. To vzdáleněj?í je od nás 130Km. Vracím se s Rudym do průsmyku, který slou?í jako tr?nice pro turisty, já zůstávám a Rudy se vydává na záchrannou akci. Po 2 hodinách přichází sms ?mám u tebe cigára a panáka?. Opravdu plesám nezměrnou radostí. Kousek ode mě zastavuje skupina 6 motorkářů z různých koutů na?í republiky na různých strojích a příjemně tlacháme asi hodinu. Poté odjí?dějí zdolat stejný cíl jako my ? Krym. Rudy přijí?dí po dal?í hodině, hned pokračujeme dál, nají?díme na hlavní tah a svi?ně to střiháme na jihovýchod. Pár desítek kilometrů se s námi veze místní motorkář na zánovní CBR 600F bez SPZ. Nejspí? tohle zánovní a docela pěkně přestavěné CeBRo chybí někomu na západ od Ukrajinskch hranic?. Při hledání noclehu si dáváme příjemný offík přes několik vesnic a stan rozkládáme v hájku ve vysoké trávě v mračnu krve?íznivých komárů.

10.7.2006 ? den ?estý Míříme do Oděsy, ale ne po hlavních tazích, ale po silničkách podél Moldavských hranic. V čisté přehradě se koupeme, v obrovském ?hlínolomu? bloudíme? Silnice pří?erně smrdí rozteklým térem, vede jen rovně, kolem pusto a prázdno, vedro na padnutí. Nic moc zá?ivného se za celý den nestane. A? večer nás při kempování u řeky děsí asi 150-ti hlavé stádo krav. Vyhlídli jsme si toti? místo, kde se nejspí? krávy chodí k vodě napít. Stádo se rychle blí?í a my bleskově stavíme motorky do co mo?ná nejbezpečněj?ího místa a doufáme, ?e kráva rozezná stan od trávy a nepohrne si to přes na?e přístře?í. Máme kliku, pohaněč vede krávy rovnou domů bez nápojové mezistanice. Míjí nás o 3 metry.

11.7.2006 ? den sedmý Po neskutečně nudné highway se blí?íme do Oděsy. Tak rovnou a prázdnou dálnici jsem je?tě neviděla. Tlumiče se ani nehnou, předjí?dět není co. Ov?em usnout nemů?ete ani na chvíli. Přechod pro chodce je na této dálnici bě?ná zále?itost. Cyklisté nebo i traktor u středových svodidel jedoucí v protisměru také. Kolona vlekoucích se kombajnů jakbysmet. Nadjezdy a podjezdy neexistují, otáčení do protisměru na vyznačených místech povoleno. Zkrátka 230Km nevycházíme z údivu. Přijí?díme do Oděsy v pravé poledne, tak?e u? na předměstí se plahočíme na jedničku. Vzdáváme proto úmysl zajet do centra a po obchvatu prcháme za město. Na kamenito-písčité plá?i dáváme oddych a první koupel v moři. Plaveme mezi medůzami, sbíráme první ?keble. Opět nás čeká nudná silnice do Mykolaeva. Mám sto chutí to zapíchnout a jet domů. Na kři?ovatce ve městě Rudy z ničeho nic sjí?dí ke kraji, vztekle mrská rukavice za budíky a oznamuje prasknutí spojkového lanka. Toho lanka, které jsme s sebou chtěli vzít a nakonec nevzali. Po rozborce se ukazuje, ?e s tím nejde dělat nic jiného, ?e dát nové. Ale kde ho vzít, na Ukrajině? Očumující domorodec se ochotně ujímá ře?ení na?eho problému, vede Rudyho nejdřív do nedaleké autoopravny a po neúspěchu s ním nasedá do auta a odvá?í ho do motoservisu. Já čekám u motorek a společnost mi dělá toulavý psík. Po hodině přijí?dí nejen Rudy, ale s vozejkem i servisák, Hammíka nakládají a společně jedeme na druhý konec města do jeho servisu. Servis?. Plechová bouda s vyskládaným nářadím na podlaze, venku dva skůtry, jedno CB450 (14-ti letého syna majitele motoservisu), jedna CB 1000 a jeden Intruder. V?echno dovoz rovnou z Japonska, dle nálepek psaných rozsypaným čajem. Tři hodiny se pokou?ejí napasovat zdánlivě nenapasovatelné lanko a nakonec se daří. Servisák opravdu umí, je vidět, ?e mu to zapaluje a ví si rady i tehdy, kdy? u? Rudy jen odevzdaně kroutil hlavou, ?e tohle nepůjde. Chvíle čekání nám krátí stree?ácké vystoupení 14-ti letého klučiny na skůtru: jezdí po zadním s nohami na řídítkách, ve stoje, na jedné noze, po předním, smykem?. Umí. Jsme sbaleni, chceme platit, ale servisman jen odmítavě a téměř ura?eně kroutí hlavou? Nechce ani hřivnu, je rád, ?e nám mohl pomoci. Dává nám malou bro?urku ? mapku v?ech motoservisů na UA a prosí abychom se hned ozvali, jestli?e bude je?tě nějaký problém. Rádi slibujeme. Vyjí?díme z města najít místo pro stan, předjí?dí nás zánovní Ford a v něm nad?eně mávající mladý pár. Máváme taky a pou?tíme je z hlavy. Po pár kilometrech ale Ford stojí na krajnici a ti mladí na nás mávají a ?ádají o zastavení. Opět bude dru?ba. Dívka kolem 22let velmi dobře zvládá angličtinu a její přítel zase velmi miluje BMW. Fotí se s námi a jejich přemlouvání, abychom jeli přespat k nim, nenecháváme dlouho bez odezvy. U? za tmy parkujeme v gará?i jejich rodinného domku v klidné ulici města Kherson, dáváme si sprchu, přijí?dí dal?í mladý pár a a? do půlnoci v kuchyni u piva vykládáme co je u nich, co u nás. Oxana se svěřuje, ?e pracuje jako mana?erka v lodní společnosti a vydělává 100 USD měsíčně a její přítel Denis jako automechanik má o něco málo víc. 100 USD je zhruba 500 hřiven. Pro porovnání ? chleba 1,15hř, litr B95 4,15hř, 20dkg tvrdého sýra 4hř, krabička cigaret 2hř. Ptáme se, jak s tím mů?e vy?ít. Tónem, který vysvětluje v?echno, nám říká, ?e její táta je námořník. Vidí ho 2× za rok, ale vydělává peníze. Asi tolik peněz, ?e mů?e mít nejluxusněj?í mobil i fo?ák. Společně nadáváme na jejich policii, která není nic jiného ne? velmi dobře organizovaná mafie. Pokud se vůbec jedná o pravé policisty, na UA se to fale?nými výběrčími pokut jen hem?í. Denis se chlubí tím, ?e jednomu policistovi opravil auto a dostal za to řidičský průkaz. Vůbec netu?í nic o pravidlech silničního provozu, ale řidičák má a to je hlavní. Při pohledu na nástěnné hodiny zji??uju, ?e ji? jsme v jiném časovém pásmu, mají tam o hodinu víc. Po půlnoci jejich času tedy jdeme na kutě. Po dlouhé době zase do postele.

12.7.2006 – den osmý Oxana a Denis nás vyprovázejí autem a? za město, společně se fotíme, oni odjí?dějí zpět do práce a my po několika hodinách pří?erně nudné jízdy platíme taxu 10 hřiven za osobu jako turistický poplatek ? vzdu?né na vjezdu na Krym. Fouká ?ílený boční vítr a? mám pocit, ?e levou stranu pneumatik budu mít sjetou o poznání víc ne? pravou, kolem jen placka, placka, placka? sem tam keř, sem tam kamion. Silnice se před námi leskne ve slunečním ?áru a? za horizont a v dohledu není ?ádná zatáčka. Jestli by někdo rád projel Route 66 a nemá na letenku, a? si zajede na Ukrajinu, respektive kamkoli do Ruska. Silnice rovné jako kdy? střelí jsou jejich specialita. Tachometr ukazuje 45km bez zatáčky. Pak se jedna objeví, táhlá tak, ?e ji ani nezaregistruju a zase jedeme nespočet kilometrů jen rovně. Na rauch pauze pou?tím z úst taková slova, která jinak nemám ve zvyku pou?ívat a vyslovuju přání ?vy? ka?lat se na celej Krym a jet domů?. Leč přesto pokračujeme v cestě dál na jih. Jedeme podél pobře?í, ale moře skoro není vidět, kvůli bočnímu větru pendlujeme mezi krajnicí a středovou čárou a já osobně lituju ka?dé takto promarněné kapky benzínu. Kempujeme v akátovém hájku (nic jiného ne? akáty zde téměř neroste) a postavení stanu v tom větru je nadlidský výkon. Jediná výhoda toho fičáku je, ?e nás neotravuje jediný komár či mu?ka. Zato jsme padli do oka mladému sýčkovi. Přistál, či spí?e spadl nám metr od dveří stanu a nejméně hodinu na nás koukal. My koukali na něj a kdy? nic neříkal, ?li jsme spát.

13.7.2006 ? den devátý Vítr fouká i ráno, co? je opravdu příjemné zji?tění. Zkracujeme si cestu na silnici přes pole a opět podél pobře?í upalujeme do Sevastopolu. Poněkud ospalé a klidné město na to, jak jsem si ho představovala. Mo?ná to ale bylo tím, ?e jsme do něj vjeli časně z rána. K přístavům nás strá? v uniformách Pepka námořníka nechce pustit, nebo? se jedná pouze o armádní přístavy. Nu co?, a? si je nechají. Konečně se placka pomalu začíná vlnit a zvedat v mírné a později strměj?í kopečky. Projí?díme Jaltu a dostáváme se a? do městečka Hurzuf. Tak nějak nás tahle cesta ničím neoslňuje, vracíme se před Jaltu a vyjí?díme úzkou silničku plnou ostrých serpentin a? před sedlo Nikits kyi, kde nás zastavuje replika hradního nádvoří a hlavně bytelná dřevěná brána. Dál je projet i projít zakázáno. Od domorodce se dozvídáme, ?e se jedná o jakousi přírodní rezervaci s populací jelenů, které jezdil střílet i Husák s Bre?něvem. Jestli něco trefil jsme se nedozvěděli. Opět projí?díme Jaltou, tentokrát se zastávkou v trafice. Vysvětlit prodavačce, ?e chci pohlednici, je úkol vskutku přetě?ký, zvlá??, kdy? nikde ?ádné pohlednice nevidím. Po několika dlouhých minutách, kdy nad mým přáním dává dohromady hlavy několik náhodných kolemjdoucích, jednu slečnu osvítí duch Svatý a konečně padá to správné slovo. Kupuju několik pohledů, které ov?em zůstaly neodeslány, jeliko? jsme za celou cestu přes Ukrajinu nena?li jedinou po?tu. Za Jaltou opět odbočujeme do hor na cestu do ?Crimean Grand Canyon?. Asi půl hodiny stoupáme serpentinami za neustálého řazení 3–2-3–2, v závěru u? řadíme pouze 1–2-1–2. Levé zatáčky se dají projet na dvojku, ale do pravých řadíme za jedna a modlíme se, aby auta před námi nezůstala stát, proto?e v průběhu ostré zatáčky zdoláváme hodně přes jeden vý?kový metr a chvíli mám pocit, ?e jedu hlavou dolů. Zato vrcholek nám v?e vynahradil. Nádherný rozhled na moře, lesy a na Jaltu hluboko pod námi a na druhé straně náhorní plo?ina s kupolemi observatoří, pasoucí se koně, stánky se suvenýry a silnice vlnící se jako had mezi stepní trávou. Jako zběhnuv?í raj?ák jdu okouknout osedlané koně a nabídce projet se na hnědé kobylce Ladě za 30 hřiven na konec louky a zpět neodolávám. Kobylka jde pouze tak rychle, jak rychle jde vedle nás ná? průvodce, ač se sna?ím ji popohnat jak mi moje 20-ti letá praxe stačí. Ov?em znám koně pro turisty a nemám Ladě nic za zlé, celý den čekat na slunci a nosit na hřbetě ka?dou chvíli jinýho troubu není zrovna ?ivot, o jakém snila jako malé hříbátko. Kdy? se vracíme, průvodce se rozeběhne, s ním i Lada, kousek klu?eme a na pár metrů se mi daří přimět ji do cvalu. Má příjemné chody, ov?em dřevěné sedlo by za půl hodiny udělalo z mého těla sekanou. Při návratu z vý?ky 1200 m.n.m. zpět k moři nám brzdové kotouče vesele modrají a my se modlíme za kousíček rovné silnice. Zatáčky jsou fajn, ale čeho je moc, toho je příli?. Člověk prostě není spokojený nikdy s ničím. Dole u moře, těsně po poledni, padá rozhodnutí otočit k domovu. Po hlavních tazích je?tě tý? den s lehkým srdcem opou?tíme poloostrov Krym a za tmy stavíme stan na písku vedle silnice, kryti akátovým hou?tím.

14.7.2006 ? den desátý Vstáváme před ?estou a přímou čarou mířeme přes Mykolaiv, Pervomaisk, Uman a Vinytsiu ke Slovenským hranicím. Při zastávce ve městečku se opět dáváme do řeči s místními dělníky (hrdě ukazují na zlato-modrý kostel, který právě staví) a ti se nestačí divit, ?e jsme na Krymu pobyli jeden den a u? jedeme zpátky. Na otázku, co bychom tam měli dělat déle, odpovídají: ??a?lik+ pivo, ?a?lik + pivo a more?. Pro ně je asi dovolená na Krymu celo?ivotní sen? Za de?tě, na rauchpauze, u nás zastavuje Yamaha XJ900 a s mladým párem vracejících se krajanů také z Krymu trávíme příjemnou hodinku povídáním. Oni odjí?dějí do města Khmelnytskyi hledat hotel, my odjí?díme hledat místo pro stan. Vzhledem k vytrvalému de?ti to není věc snadná, neb z ka?dé polní cesty je bahnitá řeka. Nakonec se daří a? těsně před Ternopilem, opět pár metrů od silnice za akáty. Za ten den máme najeto 600km po zoufale nudných silnicích a dálnicích s vyjetými kolejemi a dírami a hrby takovými, ?e mít cokoli jiného ne? enduro, nedala by se dr?et ani na?e rychlost 120 Km/h..

15.7.2006 ? den jedenáctý Probouzí mně nepříjemný pocit mokra. Silný vítr opírající se do stanu nám připravil ve stanu slu?nou ranní koupel. Bleskově balíme mokré spacáky, oblékáme navlhlé oblečení, soukáme se do nepromoků a po odborné obhlídce a konstatování, ?e stan u? má své nejlep?í roky za sebou, ho necháváme na místě. Nějakému ukrajinci jistě přijde vhod. Do sedel sedáme v 06,30 a chvíli na to zase sesedáme a před domem u silnice si k snídani kupujeme vařené raky a vařenou kukuřici. Rak za hřivnu, kukuřice za dvě. Po poledni se dostáváme opět do nádherných klikatých silniček v Zakarpatí a sjí?díme drapáky a? na kraj. Potkáváme první ze dvou bouraček, které jsme za celou dobu pobytu na Ukrajině viděli. ?igul napasovaný ve svodidle v protisměru. Na krajnici stojí policista, nejeví sebemen?í zájem o projí?dějící auta, nato? aby se sna?il řídit dopravu. Stojí k nám zády, laserovou pistoli na měření rychlosti schovanou pod pa?í. Jakmile se otočí a uvidí dva turisty na motocyklech, v ten moment přibíhá k Rudymu a ukazuje mu na pistoli kdovíjak starý údaj, ?e jel 81Km/h přes vesnici. Rudy na něj chrlí příval nevybíravých slov, řadí za jedna a odjí?dí. Činím toté?. Za rodným domem u Brna parkujeme v 00,30. Tedy 19 hodin a 1000 km v sedle na jeden zátah. Kdy? počítám i hodinové čekání na UA-SK hranicích.

Co říci závěrem?. Leto?ní dovolenou hodnotíme tak 50/50. Zakarpatí bylo nádherné, tam se vrátíme kdykoli, moc rádi a na jakoukoli dobu. Ukrajina dál na východ je neskutečně nudná a pochybuju, ?e mně tam je?tě někdy někdo uvidí. Maximálně při tranzitu a i tomu se budu bránit. Krym, respektive jeho hornatá část, je moc pěkná, ale moc toho nenabízí a teď u? vím, ?e ta cesta za to asi ani nestála. Ka?dopádně máme dal?í zku?enost s cizí zemí, co? se počítá. Jo, a přivezla jsem si z této dovolené u moře nádherné opálení. Prou?ek ?iroký 3 cm na pravém zápěstí, jak mi mezi rukávem bundy a rukavicí koukala holá ků?e.

P.S. Myslím, ?e 80% řidičů by se mělo jet učit jezdit na Ukrajinu. Ka?dý ka?dýmu uhne, nic není problém a u? vůbec ne to, kdy? kamion předjí?dí kamion přes dvě plné čáry a v protisměru jede ?igul. Vejdou se v?ichni, stačí jen chtít. Nikdo na nikoho nebliká, netroubí, neukazuje výmluvná gesta… Po dvou dnech jsme se otrkali i my, zvykli jsme si na tento způsob pohybu po silnici a návrat do na?í vlasti byl krutým rozčarováním ? bezohlednost a agresivita na?ich řidičů je něco, co na Ukrajině prostě nemají.